Bysterský zámek

Historie stavby a panství

Přicházíte-li k Bystrému z té správné strany, pak nemůže uniknout vaší pozornosti úpravná renesanční stavba zdejšího zámku. August Sedláček ve svých skvělých Hradech, zámcích a tvrzích království Českého uvádí stať o Bystrém slovy, která jsou pěknou charakteristikou tohoto objektu: „Nevelký kus cesty od Svojanova na západ rozkládá se v údolí město Bystré, poskytující se svým velikým kostelem a zámkem krásný pohled. Cesta k němu jest jako zahrada krásna, plna rozkošných skupin stromův. Východně od města stojí na výšině nad potokem zámek Bysterský, v nové podobě též Frischberg řečený, znamenité a velké stavení, po jehožto jedné straně krásné zahrady, po druhé straně poplužný dvůr Ratina (snad Radyně neb Hradyně) nenacházejí. Jest do čtverhranu stavěn se dvorem uvnitř a býval věží a bicími hodinami ozdoben. Že však věž opustla, pobořili ji, hodiny pak i s cimbály a jedním zvonem uložili v hospodářské špižírně." Tak tedy viděl Bystré v 2. polovině 19. století August Sedláček.

Ale od začátku - od prvních zmínek o lidské činnosti na těchto místech. Nikoli zaručená je zpráva o Beneši Mokošínském z Mokošína, který zde měl založit loveckou tvrz. Jisté je, že velmi záhy bylo Bystré spojeno s panstvím svojanovským. Takový byl stav až do let 1580 - 1584. Jak k oddělení od Svojanova došlo, není dostatečně jasné. Je zřejmé, že Bohunka z Hustiřan, manželka Hertvika Žehušického z Nestojova, majitele Svojanova, když se po ovdovění podruhé vdala za Jana Bezdružického z Kolovrat, Bystré buď darem, dědictvím nebo koupí získala. Po smrti Bohunky 10. března 1583 se stal jediným majitelem Jan Bezdružický z Kolovrat. V této době patřily k panství vsi Korouhev, Limberk (Pomezí), Jedlová, Stašov, Hlásnice, Trpín a Hartmanice.

V sousedství původní tvrze, která je doložena na prodejní listině císaře Rudolfa II. z roku 1579 jako „tvrz a městečko Bystré", vybudoval v letech1586 - 1590 nový majitel panství renesanční zámek s věží jako trojkřídlou jednopatrovou budovu. Pro dobu vzniku hovoří charakteristická sdružená okna, římsy a portály, sgrafitová rustika a arkády do dvora v přízemí.

Pan Bezdružický z Kolovrat, vůdce císařského vojska, tajný rada císaře Rudolfa II., podkomoří měst královských a president nad apelacemi, byl dobrý pán, který se poddaných ujímal. Když v roce 1601 začali Poličští v Telecím prodávat sůl (právo prodeje soli v celém okolí náleženo Bystrému), vymohl pan Bezdružický, že Poličští „na penězích trestáni byli a zásobu prodávané soli ztratili."

Jan Bezdružický zemřel roku 1604 a podle svého přání byl pochován vedle své druhé choti Bohunky z Hustiřan v nově zřízené „kolovratské hrobce“ bysterského kostela, který dal tento zámecký pán rozšířit a důkladně opravit.

Za nezletilého syna Viléma Jindřicha hospodařil na Bystrém jeho poručník Děpold Švihovský. Po dosažení plnoletosti však Vilém Jindřich hospodařil tak špatně, že se záhy ocitl ve finančních nesnázích. Z těch mu pomohla jeho teta Johanka Švihovská. Byla to zlá paní, která s poddanými zacházela nelidsky. Roku 1615 se vdala za Viléma Jindřicha. Ten nebyl o nic lepším pánem. Svým počínáním způsobil povstání selského lidu. Příčinu zavdalo nucení k odebírání piva, neboť poddaní měli dříve svobodu. Odebírali pivo odkud se jim líbilo, vždyť i město Bystré mělo svůj vlastní pivovar. Pan Bezdružický dal rozvést do vsí jistý počet sudů piva a za týden musely být sudy vyprázdněny. Nespravedlivé zatížení popudilo lid. Osudného roku 1620 nikdo nechtěl robotovat a dozrálé obilí hnilo na polích. Měšťané bysterští byli požádáni, aby za plat pomohli obilí sklidit. Ti tak učinili a měli tak dlouho sloužit, až se vesničané k robotě vrátí. Na sedláky pozval pan Bezdružický vojenskou pomoc a ta po provokaci sedláky krutě potlačila. Po této porážce se vrátili sedláci na své grunty. Zámecký pán s nimi však tak nemilosrdně zacházel, že houfně opouštěli své majetky. Opět nebyl, kdo by pole obdělával. Opět pan Bezdružický nutil měšťany k robotě, k odběru piva z panského pivovaru. Měšťané následovali sedláky. V tom přišlo povstání českých stavů a bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Pan Bezdružický, účastník protihabsburského povstání, ač katolík, byl 7. dubna 1623 souzen. Měl přijít o polovinu majetku. Že však byl katolík a druhou polovici zaplatil, bylo mu Bystré v ceně 66 334 kop 54 grošů a 1 peníz ponecháno. Brzy se stal císařským radou, hejtmanem kraje Chrudimského a přikoupil statek Čankovice.

V roce 1638 zavítal na bysterské panství císař Ferdinand III. při cestách po Čechách. Chtěl se přesvědčit o škodách, které působila třicetiletá válka. Jak blahodárný účinek tato cesta pro zemi měla, těžko říci, jisté je, že na žádost Viléma Bezdružického císaře Ferdinand III. povolil Bystrému listem daným 18. září 1638 právo dalších dvou výročních trhů.

Vilém Bezdružický zemřel 11. července 1642 ve Vídni a tam je také pochován.

Protože neměl přímé potomky, odkázal své jmění Oldřichu Františku Libštejnskému z Kolovrat, nejvyššímu hofmistru Království Českého. Pan Libštejnský přikoupil v roce 1642 k panství od pánů Zárubů ves Banín a i jinak se staral o povznesení panství. V roce 1642 poskytl Bysterským pomoc při velkém požáru, zrušil nucené odebírání piva, udělil obci právo prodeje soli a piva, které bylo dříve zrušeno. V roce 1645 postihla Bystré i zámek nepříjemná událost, když byl zámek vydrancován švédskými vojsky, a v roce 1646 znovu při tažení švédského generála Vittenberka z Čech na Moravu, když zde sháněl dobrou spíži. Mnoho lidí bylo pobito, zraněno a purkmistr Matěj Myslivec zastřelen. Tyto dramatické události vylíčil v divadelní hře Bysterský primátor Václav Batík.

Až po skončení třicetileté války v roce 1648 dočkalo se i Bystré klidu, město i panství počalo znovu vzkvétat a lidé se v pokoji věnovali své práci.

Pan Oldřich František Libštejnský zemřel však již 3. ledna 1650 v Českých Budějovicích a pochován byl v bysterské kostelní hrobce.

Po jeho smrti držela panství do roku 1651 jeho manželka Lucie Otilie, rozená hraběnka z Martinic. Po ní zdědil panství její bratr Jiří Adam Bořita, hrabě z Martinic. I on byl Bysterským příznivě nakloněn, udělil jim opět právo prodeje vína, vymohl jim obnovení majestátu krále Vladislava z roku 1488 na vybírání cla od cizích, zprostil je přijímání židovských přistěhovalců a obnovil výsadu na dva výroční a koňské trhy.

Jiří Adam Bořita zemřel ve Vídni 12. listopadu 1651, když majitelem panství byl od smrti své sestry, tedy od 24. dubna téhož roku.

Vdova po hraběti z Martinic Johanna, rozená markraběnka z Gonzagy a Castiglionu, se odstěhovala do Itálie a prodala Bystré následujícího roku Maxmiliánu Valentinovi, hraběti z Martinic, za 100 000 zlatých rýnských a 10 000 zlatých klíčného. Nový pán nejen že nepotvrdil Bysterským privilegia, ale ještě povinnosti a roboty zvýšil, takže bylo na panství hůře než v roce 1621. Robota byla zvýšena ze tří na neuvěřitelných pět až šest dnů v týdnu!

Přece se však zapsal Maxmilián Valentin do historie bysterského panství. V roce 1658 byla nalezena mezi Žlebem, Stašovem a Rohoznou „V rudnikách“ železná ruda a v údolí vzápětí postavena vysoká pec a kovací hamr. Pec a slévárna stály na místě Gratiasova mlýna č. 5 a kovací hamr s vodním kolem, hřídelí, kladivem a kovadlinou na místě Šaffrova mlýna č. 23 v Hamrech. Však také tato činnost dala vesnici jméno. Zásobu vody poskytovaly dva rybníky, pod vysokou pecí a v údolí ke Stašovu. Vyráběly se zde kotle, kamnovce, rendlíky, plotny, pekáče, potřeby pro řemeslníky, železo pásové, prutové, tyčkové, které požívalo dobré pověsti ve světě. Na vysoké peci se přestalo pracovat v roce 1675 a v hamru následujícího roku. Příčinou bylo pravděpodobně velké vymýcení lesů! Zde vzniklá panská ves je ve farním archivu uváděna počátkem roku 1680.

Druhý hamr v té době na témže panství pracoval u vsi Lačnov za Korouhví. Za dobu činnosti byl vykácen les mezi Lačnovem a Korouhví a hrabě Martinic zde vzniklé vsi nechal pojmenovat podle sebe (Maxičky) a své manželky Anny Kateřiny (Kateřinky).

V roce 1671 postoupil hrabě Martinic občanům právo vybírat mítní clo výměnou za právo prodeje soli v okolních vsích.

Maxmilián Valentin zemřel 20. prosince 1677 a je pochován v Martinické kapli na Pražském hradě.

Dědičkou se stala jeho choť Anna Kateřina z Martinic, rozená z Bukůvky. Tato paní se svými poddanými zacházela velice přívětivě, odpustila jim robotu, která na ně byla po roce 1621 nespravedlivě uvalena. Ponechala jen závazek pomáhat v čase žní. Za to, zní to až neskutečně, byli poddaní „na panské útraty stravováni a v zámeckém dvoře při hudbě až pozdě do noci častováni. Každý den končil se tancem, a podávalo to zvláštní podívanou, když do dvouset osob po celodenní práci hodovalo a tančilo, a jiných dvěstě se na ně dívalo.“ Toto nařízení trvalo až do zrušení roboty v roce 1848, to tvrdí Mauric Trapp v Památkách archeologických a místopisných z roku 1855 ve stati věnované Svojanovu a okolí.

Anna Kateřina z Martinic zemřela 27. srpna 1685, tělo bylo odvezeno do Prahy a tam pochováno v klášteře kapucínů. Panství odkázala svým dětem Jiřímu Adamovi a Quidobaldu Maxmiliánovi, hrabatům z Martinic, Anně Františce, provdané hraběnce Kinské, a Susaně Renatě, provdané Černínové. Tyto děti prodaly panství v lednu 1686 Janu Pavlu, svobodnému pánovi, později hraběti z Valderode, za 175 000 zlatých. Ten měl na panství hejtmana Antonína Tydrle, který s poddanými „velmi zle nakládal, měšťany k robotám nutiti chtěl, poddaným příkoří činil a každého, jak mohl, sužoval“

Jan Pavel později upadl v císařskou nemilost, zemřel v roce 1694 ve Znojmě a panství přešlo pod sekvestr (uvalení správy na majetek). Správu panství vykonávali páni Jaroslav Martin Kruchenský, Rudolf Stameth, doktor Václav Kriegelstein a N. Peltze. Jejich správa směřovala k povznesení obecného blaha, k poddaným byli vlídní.

Konečně v roce 1707 bylo panství Bystré ve veřejné dražbě prodáno za 234 000 zlatých knížeti Lichtenšteinovi, který je postoupil výměnou za panství Vaduz a Schellenberg říšskému hraběti Jakubu Hanibalu Bedřichovi „von und zu der Hohen-Embs.“ Stalo se tak roku 1710 s povolením císařským, načež hrabě z Hohenembsu nabyl inkolát (občanství) český a učinil panství svěřenectvím rodu.

Jakub Hanibal přibyl do Bystrého 3. srpna 1712 a na zítří byli povoláni všichni hospodáři, aby novému pánu přišli holdovat a složit poddanský slib. Na tomto velkém shromáždění dal Jakub Hanibal sestavit smlouvu ke stavbě farního chrámu v Bystrém, jak uvedl, „z příčiny, že v důležitých věcech ve jménu Božím počíti se má.“

Jakub Hanibal potvrdil Bysterským všechna privilegia a svobody, stalo se to však německy. Od doby Hehenembsů byla totiž němčina na zdejším zámku řečí panující, protože páni málo nebo nebo nic česky neuměli a nerozuměli.

Z významných stavitelských aktivit Jakuba Hanibala připomeňme novostavbu radnice na místě staré a sešlé budovy.

Jakub Hanibal odevzdal své panství roku 1720 svému synovi Františku Rudolfovi. Sám zemřel 12. srpna 1730 ve věku 77 let ve Vídni a pochován byl později v Bystrém.

František Rudolf se ujal stavby nového chrámu, aby splnil závazek svého otce. Po předchozích přípravných pracích byl roku 1722 slavnostně položen základní kámen a v roce 1726 stavba výstavného barokního chrámu dokončena.

Za něho byly prováděny některé stavební úpravy zámku, které mu daly zčásti barokní podobu. Byly upraveny síně v 1. patře, hlavní sál byl opatřen štukovou výzdobou a z části chodby v patře severního křídla zřízena kaple vyzdobená také štuky.

Hrabě František Rudolf založil kolem rok 1740 lázeňské místo Balda poté, co bylo zjištěno, že voda má léčivé účinky a je vhodná k léčbě pakostnice, nervózy, kožních nemocí, ledvinových neduhů a jiných nemocí. U pramene byl postaven lázeňský dům spolu s kaplí, zámečkem, příbytky, jídelnou, tančírnou, střelnicí a kuželníkem.

Zajímavé z tohoto období může být i to, že roku 1793 byly do Bystrého poprvé přineseny brambory. Lidé je nechtěli pěstovat, protože se báli otrav. Až později, když nastal hlad, pěstování brambor se rozšířilo.

Ve 40. letech 18. století bylo panství několikrát postiženo sedmiletou válkou. V roce 1741 museli Bysterští odvést značné množství potravin Sasům, roku 1724 bylo Bystré Sasy po bitvě u Ústupu obsazeno, válkou bylo Bystré postiženo i v následujících dvou letech.

Hrabě František Rudolf zemřel v Baníně 21. dubna 1756 a pochován byl v bysterské kostelní hrobce. Protože neměl mužské potomky, přešlo panství na mladší hraběcí linii a majitelem se stal František Vilém. Hrabě se objevil v Bystrém až v říjnu 1757. Potvrdil však měšťanům všechny stará privilegia, ale bohužel zemřel již 5. listopadu 1759 ve Štýrském Hradci. Byl posledním mužským potomkem rodu Hohenembsů.

Roku 1761 převzala panství nejstarší dcera Františka Rudolfa Karolina, po ní roku 1762 po vyhrané při jediná dcera Františka Viléma Marie Rebeka, provdaná hraběnka z Harrachu. Po dobu její nezletilosti až do roku 1766 panství spravovala Marie Valburka, hraběnka z Hohenembsu, rozená říšská hraběnka z Wagensburgu. Obě postavy zanechaly ve zdejším místopisu svá jména – Marie Rebeka v pojmenování jednoho z bysterských rybníků, Marie Valburka ve jménu údolí k Hamrům.

Dne 11. ledna 1762 byl vydán revers, kterým se přiznává nedělitelné panství Bystré arciknížecímu domu rakouskému mimo jiné v případě, že by nebylo žádného zájemce o Hohenembský fideikomis (nedělitelný a nezcizitelný majetkový soubor, obvykle zděditelný pouze nejstarším synem zůstavitele). Tak se potom stalo v roce 1868. Ale nepředbíhejme.

Hraběnka Marie Rebeka nechala do Bystrého přivézt z rodového sídla ve Vorarlbergu rodinnou knihovnu a obrazovou galerii. Díky špatnému hospodaření majitelka však zchudla a musela knihovnu, část obrazů a většinu zařízení zámku rozprodat. Zbylých dvaadevadesát obrazů zůstalo v Bystrém až do doby po II. světové válce.

Marie Rebeka zemřela ve Vídni 28. dubna 1806 a je pochována v Hartmanské kapli. Na její místo nastoupila její jediná dcera Marie Valburga, provdaná za hraběte Truchess-Zeilla. Ta zemřela co poslední potomek Hohenembsů po přeslici 28. května 1828 v Kunvaldu. Protože došlo ke sporům o dědictví, panství spravoval nejprve vrchní Antonín Metzke a po něm od roku 1831 administrátor a sekvestor František Beck. Ten dal v roce 1833 zbourat průčelní věž zámku a její hodiny byly přemístěny na věž kostela v Pomezí.

Roku 1848 získala císařským rozhodnutím zámek a panství Ernestina, svobodná paní z Langetu. Zámek převzala v bídném stavu, prakticky bez zařízení, které musela nákladně doplňovat. V letech 1850 – 1852 dala zřídit u zámku na místě zahrady rozlehlý anglický park se vzácnými dřevinami. V letech 1853 – 1854 vymaloval všechny zámecké pokoje a chodby mnichovský malíř Eduard Schwaisser. Majitelka na zámek ráda zvala vzdělanou společnost. Mezi jejími hosty bývali básník Jan Neruda, malíř Josef Mánes, žurnalista Josef Barák, zpěváci Ambrož a Lukes. Na zámku se hrálo divadlo a pořádaly koncerty. Ernestina z Langetu panství užívala až do své smrti 22. února 1866. Na svoji žádost byla pochována v hrobce Hartmanské kaple. Její náhrobek zdobí železný pomník, jehož anděl ukazuje na její milé Bystré. Jí vymřel rod Hohenembsů i po přeslici. Nároky všech příbuzných – Lichtenšteinů, Harrachů, hrabat z Truchsess-Zeilu, z Langetu – neměly právní platnost, a tak došlo na císařské rozhodnutí z 12. září 1626, kterým se po vymření rodu Hohenembsů po meči i po přeslici zaručuje právo následnictví arciknížecímu domu habsburskému. Podle rozhodnutí c. a k. vrchního zemského soudu v Praze z 15. března 1869 a podle reverzu z roku 1762 a právem odúmrtí se stal majitelem svobodného a dědičného panství Bystré Jeho Veličenstvo císař a král František Josef I., v jehož držení bylo panství až do rok 1918.

Bysterské panství bylo jedním z osmi, která patřila do soukromého majetku Františka Josefa I. V roce 1916 tento majetek představoval slušný roční výnos – 648 216 korun 51 haléř. Pro nás v Bystrém je jistě nadmíru zajímavé, že pokud císařovna Alžběta cestovala do ciziny (vždy jako soukromá osoba), pak užívala, mimojiné, jméno hraběnka Hohenembsová. Také císař se příležitostně podepisoval jako hrabě Hohenembs a pod tímto jménem v posledních letech života císařovny Alžběty ji navštěvoval ve Švýcarsku a na francouzské Riviéře. Již víme, že titul hraběte či hraběnky Hohenembs byl zcela legitimním titulem císařských manželů a tvořil jednu z četných položek tzv. velké titulatury. Vzhledem k tomu, že tato skutečnost byla v cizině jen velmi známa, zaručovalo i „pravé“ jméno určité inkognito.

Rok 1918 přinesl také do Bystrého onu podstatnou změnu – vznikl nový, samostatný československý stát. Místo císařského majetku zde byl velkostatek patřící státu, jehož ředitelství sídlilo právě na zámku.

Další osudy dříve vznešeného feudálního sídla jsou po většině smutné. Po roce 1945 sloužil objekt jako sklad, od roku 1953 byl zámek sídlem různých druhů (zejména zemědělských) internátních škol, od 70. let sloužil sociálním účelům. V letech 1963 – 1964 byla provedena nákladná oprava hlavních zámeckých objektů, zejména renesančního západního a severního křídla. V letech 1973 – 1974 byl obnoven anglický park, aby sloužil veřejnosti. V roce 1978 byla renesanční budova zámku stižena dvěma požáry, které způsobily obrovské škody a při nichž byla zničena většina interiérů. Po zvážení okolností a možností dalšího využití byla provedena rekonstrukce objektu do původní vnější podoby s vnitřními adaptacemi tak, aby objekt mohl sloužit potřebám ústavu sociální péče.

Po dlouhých letech neúčinné údržby, nešetrného zacházení a krutých ran (snad) osudu se pýcha Bystrého, bývalé feudální sídlo, opět probouzí do své původní, alespoň vnější, krásy, aby sloužilo zcela jiným, než původním účelům.

Věřme, že půvabná architektura bysterského zámku zůstane po celá další staletí typickým symbolem našeho města.

Čerpáno z: Knížka o Bystrém sv. 3 Zámek; autor: Jaroslav Gloser jun.

Bysterský zámek je v současné době sídlem příspěvkové organizace Pardubického kraje - Domova na zámku Bystré, dále zde má sídlo Základní škola speciální Bystré a Speciálně pedagogické centrum při Základní škole speciální.

Domov na zámku Bystré je domov pro osoby s mentálním postižením, od 3 let věku, s přidruženými kombinovanými vadami. Sociální služby poskytuje 119 klientům, mužům i ženám.

Přílohy:
Stáhnout tento soubor (zamek.pdf)Karta kulturní památky[ ]398 kB

Vytisknout E-mail

>