Martin Policajt

K novému roku 1965 mi poslal bysterský rodák a dlouholetý občan Jan Siegl z Jedlové s novoročním přáním „kousek svého výplodu", vypravování o policajtu Martinu Pruškovi, o které bych se chtěl se čtenáři Bysterských novin po sedmačtyřiceti letech podělit.

„Martine, podejte mi žílu, ať toho chlapa přetáhnu!" zvolal bysterský purkmistr Hynek Macků na obecního policajta Martina Prušku. Martinovi se nechtělo, ale musel uposlechnout. Služba je služba. Pan purkmistr se musí poslouchat, mohl by přijít o místo. Zkalcovský habán Vašek Dostálů s obnaženou hlavou  klidně čekal, až Martin podá bejkovec panu purkmistrovi, pak skočil, vytrhl mu bejkovec  z ruky a - světe, zboř se - milého pana purkmistra přetáhl. A přidal i tajemníkovi Ignáci Peterkovi, který se šoural purkmistrovi na pomoc. Když habán podělil oba představitele obce, vzpomněl si na Martina: „Aby ti to nebylo líto, Martine!" Pak hodil bejkovec za kamna, nasadil si čepici a pádil ze dveří kanceláře purkmistrovského úřadu.

Když se pan purkmistr vzpamatoval, zavolal z okna na c. k. strážmistra Soukupa: „Chyťte toho lumpa a přiveďte nahoru!" Strážmistr se před radnicí srazil s habánem: „Co se děje, Dostále?" zeptal se ho. „Ale to víte, Náca zase řádí. Něco mu vlezlo do hlavy", odpověděl a nejkratší cestou běžel k Farské ulici přes Hona do chalupy pod hrází Kašpárkova rybníka. Překvapená žena se ho prala: „Copak ti chtěli na obci?“ „Já, já, já jim d-dám b-bít poctivýho ch-chlapa,“ vykoktal, zasedl k veřtatu dal se do práce.

Zlost pana purkmistra odnesla c. k. strážmistr Soukup: „Kde máte toho chlapa?“ „Kterého, pane purkmistr? Já potkal jen Dostála.“ „Vy osle, ten to byl!“ Strážmistr stál jako solný sloup, oči upřené na rozlíceného představitele obce. „Copak provedl Dostál?“  zeptal se opatrně. „Kradl nebo provedl něco proti c. k. zákonu?“ Purkmistr se zarazil apřemýšlel. Nechtěl přiznat, že měl v úmyslu habána přetáhnout bejkovcem, a vůbec už ne, že habán vyplatil purkmistra. Kdyby se to lidé dověděli … A bylo by po autoritě, na které si tolik zakládal. A vyhnal c. k. strážmistra z kanceláře.

Svou zlobu si vyléval na Martinovi, který byl při ruce. „Jste budižkničemu!“ halasil. „Máte prohánět ty lumpy a vy nic.“ Martinovi bylo divně, v hlavě se mu rojily chmurné myšlenky. Proč nemůže podle rozkazu pana purkmistra honit a přivádět k jeho trestající ruce ty ožralé lumpy, výtržníky, rozkohoutěné sousedky a zdivočelé výrostky?

Bylo to v šestašedesátém, v prajzské válce. Rakouská c. k. armáda generála Benedecka byla u Hradce Králové rozprášena a bezhlav prchala k Vídni. Část vojska se zastavila v Březové a tam byl i Martin Pruška. Vojáci byli utrmácení a hladoví, sotva stáli na nohou. „Lepší je sloužit u sedláka než u císaře pána. U sedláka se člověk nají, u císaře chcípá hlady,“ vypustil nepředloženě c. k. pěšák Martin Pruška. To neměl dělat. Velitelem kompanie byl jedlovský rodák, c. k. hejtman Antonín Neudert, a ten mu za urážku Jeho Veličenstva dal vysázet na zadní část těla 25 ran holí. Tento surový trest zanechal následek: Martin trpěl bolestmi a špatně chodil.

Po čase se Martin Pruška, to už byl po Fricovi obecním policajtem, vídal s bývalým c. k. hejtmanem v Bystrém, na Podkově, neboť Neudert se stal váženým bysterským občanem a majitelem obchodu, pole a lesa. Hejtman dělal, že vojáka od Hradce Králové nezná, ale Martin si hejtmana dobře pamatoval. Bylo mu vždy hořko a nejraději by pana hejtmana služební šavličkou rozsekal na kusy. Ale co mohl dělat? Byl přece měšťanem a Martin obecním sluhou.

Martin měl byt, světlo a otop ve škole u pana řídícího Kryšpína, žena školničila, něco dali jarmarečníci za místa pro stánky a obec na výchovu, kteří našli v Pruškově rodině svůj domov. Však to trvalo dlouho, než se naučil tlouci na buben. Často tloukl jednou paličkou na druhou a okounějící kluci se mu smáli. Zato uměl dobře předčítat zprávy z purkmistrovského úřadu a dávat jim patřičnou důležitost. Byl horlivým čtenářem a divadelním ochotníkem a prvním z herců, kteří vystoupili na jevišti v lednu 1870 s představením Dědkův kalmuk a Hluchý podomek, kterým se otvírala v Bystrém úspěšná divadelní éra.

Jen kdyby těch ožralců a vagabundů nebylo, a nejhorší o muzikách a po výplatě. V Panském domě to šlo a také u Bílé růže (čp. 74), kde se scházeli vysloužilci. Horší to bylo u Vajsků (č.p. 76), tam musel dostat posilu v osobě prvního radního Němce, a šupem s lumpem na radnici, kde náš purkmistr Macků vyplácel výtržníky obecním bejkovcem. Tentokrát přetáhl habán Dostál pana purkmistra, tajemníka i Martina, prý aby mu to nebylo líto. „Pánbůh buď za to veleben, že došlo i na ně,“ otřepal se Martin, „teď jsme si všichni rovni.“

Když se rozlícený pan purkmistr uklidnil, řekl: „No nic, Martine, jsme na tom oba stejně. My to spolu nějak dosloužíme.“ A přátelsky poklepal olicajtovi na rameno. Maartinovi se zdálo, že i ten mocnář na obrázku se na něj usmál.

Za dlouholetou poctivou službu na purkmistrovském úřadě obdržel Martin Pruška jako důchod jednu korunu denně. Ale ne stěžoval si, nevedlo se mu špatně. Když se ho lidé ptlai, jak se mu vede, odpověděl: „Už mně žádný neporoučí. Jen čekám na rozkaz té zubaté, až mi řekne: Tak, Martine, přišel čas a musíš se mnou.“

Podle Jana Siegla připravil Jaroslav Gloser

Vytisknout